Španělsko
Po Španělském pobřeží proti směru hodinových ručiček. Dalo nám to asi tři a půl tisíce kilometrů. To není moc, ale ani málo vzhledem k tomu, že jsme využívali jen neplacené dálnice a ty placené jen zřídka. Mají tu totiž dva typy dálnic, označené buď AP, nebo A. Liší se v několika detailech, ale hlavní co potřebujete vědět je, že AP jsou dálnice zpoplatněné a A jsou bez poplatku. Zjistit, která je která, lze třeba na mapy.cz, kde jsou dálnice označené. Dálnice označené AP jsou zpoplatněné mýtným systémem. Jako další bychom zmínili ceny benzínu. Obecně platí, čím více na sever, tím levněji. Ale hodně opět může pomoci aplikace od mapy.cz, kde lze online zobrazit ceny u jednotlivých čerpacích stanic. Stačí jen napsat do vyhledávacího okénka "čerpací stanice" a hned máte všechny čerpačky i s cenami! Uznáváme, že to je opravdu super vychytávka.
Španělé a jejich angličtina. Naším původním plánem bylo dojet do Španělska, najít si tu nějakou práci a ve volném čase surfovat. Záhy jsme však přišli na to, že to tak lehce asi nepůjde. A to z jednoho prostého důvodu, Španělé neumí anglicky a my zase neuměli ani slovo španělsky. „Co teď? Jsme tady, ale práci si tu nejspíš nenajdeme. Pojedeme domů?!" To se ani jednomu z nás opravdu nechtělo. A tak vznikl ďábelský plán - pojedeme dál! Nakonec jsme objeli celé Španělsko. Koneckonců říká se, že cestování je ta nejlepší investice. A tak jsme místo práce prostě cestovali.
Severní pobřeží může být pěkně větrné! Oproti oblíbenému jihovýchodnímu pobřeží, které oblévá teplé Středozemní moře, je severní pobřeží celkem chladné. Je to kvůli Atlantskému oceánu. Také je tu méně pláží a hotelů. Jeden večer se nám opravdu poštěstilo, když jsme seděli mezi útesy (v mikinách) a pozorovali západ slunce, naskytl se nám krásný pohled na hejno delfínů.
Pláž Somo. Unikátní obrovská pláž poblíž města Santander. Do Špáňa jsme jeli s úmyslem stoupnout na surf. Cestou do Santanderu bylo několik surfových půjčoven a škol, ale my čekali na to nejlepší a to naleznete na pláži Somo. Teď možná budeme znít jako reklamní leták ale.. Pláž Somo je naprostá surfařská Mekka. Naleznete zde nespočet půjčoven a škol. Stačí si jen vybrat! Samotná pláž je naprosto ideální na vaše první vlnky. Vstup do vody je velmi pozvolný, všude je písek, žádné útesy nebo kamení a obyčejně jsou zde přibližně metrové vlnky. Ano vlnky, pro místní to jsou malinkaté vlnky. Když jsme jim řekli "big waves" měli z nás dobrý den. Vybrali jsme tedy surf školu jménem La Wave Surfco a vřele jí můžeme všem doporučit. Provozují ji mladí lidé a jsou to neskuteční pohodáři. Mají svou práci rádi a dávají to vřele najevo. Na prkně vás skvěle naučí a udělají si z vás srandu při každé příležitosti. Nesmíte se bránit, stačí přistoupit na jejich humor a čeká vás nezapomenutelný zážitek.
Surfing sám o sobě je náročný sport. Nejhorší pro nás byla skutečnost, že neumíme být pod vodou bez zadržení nosu. Stačila však chvíle a plní slané vody jsme to začínali umět. Místní moc nechápali, jak to někdo může neumět, ale po vysvětlení, že jsme z vnitrozemské země, kterou neošplouchává žádné moře, jim bylo vše jasné. Po pár nepovedených pokusech přišly první vlny které se nám povedlo sjet, i když jsme při tom dost vrávorali. Ale po několika dalších pokusech jsme na to už začali přicházet. Celkem nás první den na surfu s instruktorem vyšel každého na 30 eur i s půjčením neoprenů a prken. A to hlavní, přežili jsme! Byl to skvělý zážitek a můžeme jen a jen doporučit!
Tip: Obejděte několik surfových škol a půjčoven a vyberte tu nejlepší. Nejlepší neznamená nejlevnější. Ceny za celodenní kurz jsou plus/mínus 5 euro stejné. Vyplatí se zaměřit na kvalitu nabízených služeb.
Poutní cesta do městečka Santiago de Compostela. Když už máte dost slané vody a písku, můžete zkusit třeba malý trek. Santiago de Compostela je cíl svatojakubské cesty. Poutní místo, do kterého putuje ročně více než tři sta tisíc poutníků z různých zemí celého světa. My jsme potkali poutníky z Brazílie, Nového Zélandu, Německa a mnoho dalších. Camino de Santiago, tak se poutní cesta označuje ve španělštině, má několik hlavních cest a je jen na vás, kterou cestou půjdete nebo kde začnete. Můžete jet i na kole nebo na koni. Jako výchozí bod jsme si zvolili městečko Sarria. Po cestě sbíráte razítka do bločku zvaný kredenciál, který lze zakoupit snad v každém infocentru poblíž poutní cesty za jednotnou cenu dvě eura. Denně musíte získat alespoň dvě různá razítka. Ty můžete obdržet v kostelech, ubytováních a nebo na jiných zajímavých místech, která nepřehlédnete. Jako ubytování pro poutníky slouží Albergue. Je to speciální ubytování většinou v pokojích pro 5-15 poutníků. Dostanete zde deku a čisté povlečení, takže nemusíte nosit spacák, což je velké plus. Po předložení kredenciálu dostanete slevu pro poutníky a většinou se konečná cena pohybuje okolo 10 eur a více. Ubytování jsou různá, od vyloženě hotelů po předělané farmy, kde se vrátíte zpět v čase a užijete si pohodovou atmosféru a dobré jídlo.
Tip: Rozhodně si s sebou zabalte pár špuntů do uší. Věřte, že se vám budou hodit! My spali na pokoji s pánem, co chrápal tak neuvěřitelným způsobem, že nikdo krom něj v pokoji nespal. Nevím, jak se nakonec ostatní vyspali, ale já jsem si musel jít lehnout na balkón...
Abyste zapadli mezi poutníky, stačí si koupit mušli na batoh a zdravit ostatní poutníky slovy "Buen camino". V překladu to může být něco jako "Šťastnou cestu". Po pár dnech toto spojení uslyšíte třeba několik set krát. Bát se, že zabloudíte, není třeba. Podél poutní cesty jsou osazené patníky se symbolem mušle. Posledních sto kilometrů je dokonce na každém patníku vyryta vzdálenost zbývající do konce. Není to ovšem tak dobré, jak se může zdát. Když si přečtete po dvě stě metrech číslo na patníku a zjistíte, že to vůbec neutíká, je to poměrně demotivující. Naše řešení nekoukat na čísla se osvědčilo.
Tip: Hodně poutníků jde o samotě. Můžete se zabavit seznámením a konverzací s nimi.
Tip: Když jdete ve dvou, zahrajte si nějaké hry. Slovní fotbal, hádej kdo jsem, nebo třeba černé historky učiní tuto cestu zábavnější.
Cádiz. S parkováním je to tu trochu obtížné, ale naštěstí jsme našli útočiště na okraji města u velkých přepravních kontejnerů a vyrazili do centra. Celou cestu do města jsme šli po krásné promenádě podél vody. Promenáda nás zavedla až do Genovés parku. Při prohlídce Cadizu se tu určitě nezapomeňte zastavit. Je to nádherný park se zajímavě střiženými stromy, různými druhy rostlin, sochami a uprostřed parku najdete i jeskyni s vodopády. Navíc je odtud krásný výhled na oceán a na každém rohu lavička, kde můžete nechat odpočinout své unavené nohy. Město nabízí i další zajímavosti, kterými je katedrála Cádiz, Castillo de Santa Catalina, Castillo de San Sebastian nebo třeba některá ze tří pláží, které se zde pyšní svojí čistotou a skvělými podmínkami pro plavání a koupání. My jsme se pro tentokrát spokojili pouze s návštěvou parku a vyrazili na další cestu.
Jednoznačně nejvýraznějším symbolem Granady je pevnost Alhambra. Jedná se o komplex paláců a zahrad, které v Andalusii nemůžete minout.
Vedle Alhambry však město nabízí i krásné centrum města s velkým množstvím restauraci a kaváren, na kterém se tyčí Granadská katedrála nebo historickou čtvrť Albaicín, která je spolu s Alhambrou zapsaná v seznamu památek UNESCO.
Nejvyšší hora pevninského Španělska je 3482 metrů vysoká a nazývá se Mulhacén. Výstupových cest je několik, my zvolili tu nejjednodušší a nejschůdnější. Vyjíždíme z vesničky Capileira malým autobusem, který je potřeba objednat alespoň dva dny předem. Jedeme asi dvacet kilometrů serpentýnami po prašné cestě a přitom nám starší paní sedící vedle řidiče usilovně celou cestu něco vypráví do mikrofonu. Samozřejmě španělsky, takže jí nerozumíme ani slovo. Konečně vystupujeme a domlouváme se s řidičem, v kolik hodin pro nás zase přijede. Na vrchol nám zbývá necelých šest kilometrů do strmého kamenitého kopce. Cestou dolů to vezmeme oklikou kolem jezera s průzračně modrou vodou a koupeme se.
Tip: Jste-li ve Španělsku, určitě si nenechte ujít místní speciality. Například patatas, jehož základem je cibule, brambory, vejce a sůl, nebo palleu, která je podobná rizotu ale s mořskými plody.
Valencie. Do třetího největšího města Španělska jsme se vydali jak jinak než autem. Neříkáme, že to byla chyba, ale určitě to byl adrenalin. Viděli jsme asi největší kruhový objezd v našem životě. Měl asi pět pruhů a byli jsme rádi, když jsme z něj vyvázli beze šrámu. Parkovali jsme dle Park4night na neplaceném parkovišti. Valencie nás ohromila. Překvapilo nás, jak málo turistů jsme v ní potkali, jak je i přes své velmi suché podnebí zelená, kolik se ve městě nachází parků a nejen to. Do centra města jsme se vydali po svých. Byl to docela kus, ale alespoň jsme načerpali atmosféru města. Minuli jsme komplex budov Města umění a věd, obří velké akvárium s delfináriem a po pár kilometrech dorazili do historické části města na náměstí Plaza de la Virgen. Byla by škoda toto náměstí při návštěvě města opomenout, protože se zde nachází většina historických památek. Za zmínku stojí také místní Central Market, kde si můžete zakoupit čerstvé ovoce, či cokoliv jiného a sníst si to v některém ze zelených parků.
